Komparativní výhoda

S kamarádem prodáváte na festivalu jídlo na jednom stánku. Burger i hot dog umíš udělat rychleji než on — jsi šikovnější v obojím. Kdo se tedy má pustit do čeho? Napadne tě, že je to jedno: však se do toho oba opřete a nějak to zvládnete.

Vypadá to, že je to jedno. Jenže na tom, jak si práci rozdělíte, záleží mnohem víc, než by tě napadlo. Schovává se v tom jeden z nejméně intuitivních poznatků ekonomie, a jakmile ho jednou uvidíš, začneš si ho všímat všude.

V čem jsi lepší

Řekněme, že za hodinu uděláš 12 burgerů, nebo 12 hot dogů. Kamarád je pomalejší: udělá 8 burgerů, nebo jen 4 hot dogy za hodinu. Jsi lepší v obojím — u burgerů o polovinu, u hot dogů dokonce třikrát.

Máte před sebou dvouhodinovou špičku a hladový dav, který si rozebere všechno, co stihnete udělat. Intuitivní je, když se do obojího pustíte oba na střídačku: hodinu děláš burgery, pak se vystřídáte a děláš hodinu hot dogy. Padne z toho celkem 20 burgerů a 16 hot dogů — dohromady 36 porcí.

Čeho se vzdáváš

Každou minutu, kterou strávíš u burgerů, nemůžeš dělat hot dogy. A tvůj čas u hot dogů má velkou cenu — máš v nich dvakrát větší náskok než u burgerů. Když hodinu děláš burgery, přijdeš tím o 12 hot dogů, které jsi mezitím mohl udělat.

Kamarád za tu hodinu udělá hot dogů mnohem míň. Hot dogy mu jdou pomalu. A i když dělá o třetinu méně burgerů než ty, za tu dobu by udělal o dvě třetiny méně hot dogů. Vidíš ten rozdíl? Burgery ho stojí míň než tebe — ne, že by je dělal rychleji, ale nedokáže se ničemu jinému věnovat lépe.

Tak si to rozdělíte: kamarád dělá celou dobu burgery, ty celou dobu hot dogy. On jich udělá 16, ty 24 — dohromady 40 porcí. O čtyři víc než předtím, a přitom stejné dvě hodiny a stejní dva lidé. Nikdo nepřidal ani minutu práce navíc — a i tak se uvařilo víc jídla.

Nemusíš být v něčem nejlepší, aby se vyplatilo nechat to na tobě. Stačí, že tě to ze všech stojí nejmíň.

Proč na tom stojí celý svět

Říká se tomu komparativní výhoda a je to důvod, proč nikdo nedělá všechno sám. Špičková chirurgička si nezvedá vlastní telefony, i kdyby to zvládala nejrychleji z celé nemocnice — každou minutu u telefonu totiž nemůže být na sále. Bohaté země dovážejí zboží z chudších, i když by je uměly vyrobit levněji. A uživí se i ten, kdo není vyloženě v ničem nejlepší — stačí dělat to, co mu jde relativně nejlíp.

Ekonom David Ricardo to popsal už roku 1817 na obchodu mezi zeměmi. Mezi dvěma lidmi u jednoho stánku to ale platí úplně stejně.

A přesně tohle je druhý konec příběhu o obědu zdarma. Ty čtyři měny nahoře — soukromí, efektivita, prostředí, inflace — ti účet vystaví bez zeptání. Chytře rozdělená práce dělá pravý opak: nikdo neudělal víc práce, a přesto je na světě víc než předtím. Hodnota se nepřesunula — vznikla. Všichni se nají, ale koza zůstane celá.

Princip komparativní výhody popsal anglický ekonom David Ricardo v knize Zásady politické ekonomie a zdanění (1817), v kapitole „O zahraničním obchodu“ — na příkladu Anglie a Portugalska, sukna a vína. Zdroj: On the Principles of Political Economy and Taxation, Library of Economics and Liberty.